Dnešní článek píšu ještě zatepla, hned po návratu z Tuřan u Slaného, kde se dne 6.3.2010 tým Caissy Úholičky stal krajským přeborníkem družstev v rapidu. S reportáží spěchám proto, že ji určitě brzy přebije zpravodajství z mistrovství republiky mládeže v Koutech nad Desnou, a jistě právem. Proto si dovolím malou odbočku a za celý mančaft posílám pozdrav všem do zasněžených Jeseníků. Věříme, že naše Míša se opět bude bít jako lvice a přejeme úspěch nejen jí, ale i Mílovi Vankovi, Honzovi Framberkovi a Jirkovi Hallovi, kteří měří své síly v open turnaji.

A teď už k turnaji v Tuřanech. Myslím, že se podařilo, navzdory absenci výše zmíněných osvědčených borců, dát dohromady velice silný tým v sestavě Karel Vlach, Jindřich Novák, Pavel Otruba, Luděk Sedlák a Ivo Vaněček. Dali jsme si za cíl bojovat o jedno ze tří postupových míst na mistrovství republiky, a to bez ohledu na to, jaká se sejde konkurence. Ta byla nakonec slabší, než jsme očekávali - s výjimkou Kladna, odkud je to do Tuřan co by kamenem dohodil, většina silných šachových center svá družstva na turnaj nevyslala. Teď, když je po všem, můžeme sice odvážně tvrdit, že se nás báli, blíže pravdě však bude patrně skutečnost, že silnice Středočeského kraje pokryla přes noc několikacentimetrová vrstva čerstvého sněhu, která z nich vytvořila nebezpečnou klouzačku. To jsme mimochodem pocítili na vlastní kůži, když pár kilometrů před Kladnem předjíždějící protijedoucí auto dostalo hodiny a nekontrolovaně se roztočilo. Zastavilo se v protisměru pár metrů před námi, naštěstí zůstalo ve svém pruhu. Kdyby ho ruská ruleta poslala nám do cesty, patrně bychom ani my do Tuřan nedojeli. Dobrý adrenalin před začátkem soutěže!

V tuřanské restauraci „U mušketýra" se nakonec sešlo jen 7 týmů, které se utkaly systémem každý s každým. Úvod nám vyšel náramně. Hned v prvním kole jsme narazili na největšího favorita, silné Kladno s průměrným elo 2040 (náš průměr byl 1978), a přejeli ho 4,5:0,5. Když rozhodčí hlásil výsledky prvního kola, přečetl „Kladno - Úholičky 0,5:4,5," a nevěřícně dodal „moment, to bude asi nějaký omyl, ne?". Omyl to nebyl a nám ten výsledek dodal křídla. V druhém kole jsme stejným výsledkem porazili kombinovaný tým Slaný/Zlonice, pak Zlonice A 4:1, Zdice rovněž 4:1 a šli na gáblík s uklidňujícím náskokem. Oběd nás trochu unavil a asi i ukolébal, s Velvary to bylo už jenom 3:2 a v posledním kole nás čekal nebezpečný SK DDM Slaný, který byl za námi na 2. místě a čekal na naše zaváhání. Ztrácel však celých 3,5 bodu, což znamenalo, že k 1. místu nám stačil jediný bod a mohli jsme si dovolit i prohru 1:4. Bylo to nadějné, ale v kapse jsme ještě nic neměli. Všichni víme, že v posledním kole to bývají nervy a dokud není konec, může se stát cokoli. Naštěstí jsme na ten poslední bod nečekali ani 5 minut, můj soupeř totiž udělal hrubku a v 8. tahu si nechal vzít dámou pěšce g7, načež se mohl rozhodnout mezi ztrátou věže a matem na f7. Vybral si třetí možnost - vzdal se a Caissa slavila titul. Nakonec jsme dotáhli do výhry i tento poslední zápas, skončil 3:2 a konečná tabulka tak dostala následující podobu: 1. Caissa Úholičky 23 (z 30 možných); 2. SK DDM Slaný 18,5; 3. SK Kladno 16,5; 4. Zdičtí Balíci (to není pejorativní označení vymyšlené autorem článku, takto se sympatický tým ze Zdic pojmenoval sám) 15; 5. Slovan Velvary 14,5; 6. ŠO Zlonice A 14; 7. Kombinovaný tým Slaný/Zlonice 3,5. Kompletní výsledky najdete na stránkách www.chess-results.com.

A jak se vedlo členům vítězného týmu? Každý oddíl směl mít ve svých řadách jednoho hosta, podmínkou bylo, že je na soupisce oddílu v soutěžích družstev. V Caisse byl v této roli na první desce Karel Vlach, ostřílený matador se zkušenostmi (a výbornými výsledky!) z druhé ligy. Rapidy mu mimořádně svědčí, což dokázal mimo jiné vítězstvím na Caissa Openu v roce 2008 nebo fantastickým výkonem 7,5 z 9 na první šachovnici v družstvu Slaného loni ve Františkových Lázních. Také tentokrát byl velkou oporou. Většině svých soupeřů nedal žádnou šanci, přehrával je pevnou poziční hrou a trpělivostí v koncovkách. Jedinou půlku mu vzal zdický Vítek Rosenbaum, nadějný vnuk našeho Ivo Vaněčka. Velký dík celého týmu si Karel vysloužil tím, že neváhal nastoupit v den, kdy slavil 31. narozeniny. Oslavil je spolehlivým výkonem a lvím podílem na našem úspěchu. Pokud se uskuteční mistrovství republiky (pořadatel se v současné době teprve hledá), zcela jistě bude opět jedním z pilířů naší sestavy.

Svůj den tentokrát neměl Jindra Novák. O něm je známo, že se ve svých partiích často dostává do podezřelých pozic, ze kterých se však dokáže vynalézavou hrou dostat a překvapeného soupeře pak nemilosrdně zničí. Tentokrát ale byly ty pozice podezřelé až příliš a ne vždy se mu podařilo z nich vyklouznout bez ztráty květinky. Nutno však přiznat, že v koncovkách Jindřišek jako obvykle čaroval a zachraňoval se v situacích, kdy soupeři ani okolostojící netušili, že ve zdánlivě beznadějných postaveních lze ještě vykřesat nějaké protišance. Přesto v jednom případě narazila kosa na kámen, a to v partii se zlonickým Janem Hrdličkou, který úspěšně zvládal dvojroli hráče a ředitele turnaje. S ním se střetl před týdnem v utkání družstev a věren svému stylu se proti Birdově zahájení bránil tahy 1.f4 h5!? 2.Jf3 h4!?. Bílý se zalekl bůhvíčeho a zahrál 3.h3?, načež po Jf6 koník proskákal přes h5 na g3, černý získal převahu a rychle vyhrál. V Tuřanech se utkali znovu, Hrdlička byl opět bílý a zopakoval tah 1.f4. Jindra nezaváhal, znovu odpověděl svérázným 1...h5, ale nepočítal s tím, že bílý si doma partii prostudoval, nenechal se podruhé zaskočit a partii nečekaně vyhrál. Pomstil se Jindřiškovi jeho vlastní zbraní - moment překvapení se obrátil proti němu. Sluší se dodat, že Jindrův drobný výpadek byl zcela výjimečný a žádná ztráta formy určitě nehrozí. To potvrdily četné přátelské i nepřátelské blicky, jako vždy sehrané mezi jednotlivými koly, v nichž opět drtil své soupeře bez jakéhokoli slitování.

Spolehlivě zahrál na třetí desce Pavel Otruba. Jeho složitá celoplošná hra na soupeře platila. Ti většinou nevěděli, kde jim hlava stojí - když čekali úder na královském křídle, přišel na dámském, když zabezpečovali dámské křídlo, rozhodl útok na krále. A když Pavel přece jen něco přehlédl, obvykle dokázal soupeře zaměstnat tolika problémy (asi přesnější je jednoslovné pojmenování: oblbnout), že se miska vah nakonec naklonila na tu správnou stranu - Pavlovu. Jeho majstrštykem byla výhra v partii, kde nastavil celou dámu. Prý ale v předchozím průběhu nastřádal takovou převahu, že se po ztrátě dámy dostal jen „do malé nevýhody", s kterou si (za přispění soupeře) uměl poradit.

Čtvrtou šachovnici jsem držel já, a jelikož jsem uhrál 100%, dá se říci, že rovněž vcelku spolehlivě. Za jiných okolností by takový výsledek sváděl k samochvále (šachisté jsou převážně lidé vychloubační, to je známá věc), ale popravdě musím přiznat, že jsem si v Tuřanech vybral notnou dávku štěstí. O stoprocentní zisk jsem mohl přijít hned v prvním kole, když jsem v nepatrně lepší pozici, ale s horším časem, nabídl svému kladenskému soupeři Švadlenkovi remízu, protože za stavu 2,5:0,5 by znamenala vítězství v zápase. Ten ji logicky ze stejného důvodu odmítl, ale násilná hra na výhru vedla, jak to tak bývá, k prohře. Další soupeř mi nastavil čistou figuru a o mé osmitahové výhře v posledním kole už byla řeč. To se to někdy dělají body...

Na páté desce hrál nestor našeho oddílu Ivo Vaněček (ročník 1937). Svým o generace mladším soupeřům byl rovnocenným partnerem a většinou to byl on, kdo je svou trpělivou hrou vyprovokoval k chybě, po níž soupeře sevřel a už nepustil. „Ta mladá holčina, co s ním hraje, by klidně mohla být jeho vnučkou," všimli si diváci v utkání Úholiček se Zdicemi. Netušili, že nejenže mohla, ale také skutečně byla. Zvláštní shoda náhod posadila proti sobě dědu Ivo Vaněčka a jeho 16letou vnučku Annu Rosenbaumovou. Anička nastoupila s úctou a respektem k dědovým šedinám, už v zahájení si nechala zavřít střelce a před ztrátou materiálu se sportovně vzdala. Dědova zkušenost slavila úspěch nad nadějným mládím, ale mně tento rychlý sled událostí udělal čáru přes rozpočet, protože jsem střet generací nestihl nafotit. Snímek ze střetnutí dědy a vnučky si v této reportáži přesto můžete prohlédnout, pozornému oku však neujde, že už nejde o soutěžní partii, fotografie je naaranžovaná. Jinak až do oběda Ivoš nezaváhal a držel si skvělé skóre 4 ze 4. Pak to mohlo to být i 5 z 5, ale velice nadějnou pozici v zápase proti Velvarům pokazil a poprvé prohrál. Pak nestačil ani na posledního soupeře, zkušeného Jindřicha Trejbala z týmu Slaného, který se postupně dostává do bývalé formy a suverénně ovládl pátou šachovnici. I tak všechna čest výkonu našeho doyena.

Na závěr se nemohu nezmínit o našem kamarádovi a dávném soupeři ze soutěží družstev, Jindrovi Trejbalovi seniorovi. V minulosti jsme spolu svedli spoustu šachových bitev, v paměti zůstanou zejména jeho nezapomenutelné mače s Milanem Mintělem na první šachovnici v zápasech Roztoky - Velvary. Všichni víme, že před časem měl Jindra velké psychické problémy, které posléze vyvrcholily vážným úrazem. Poznal, jaké to je, když se člověk dostane až na samé dno, a odrazit se z něj nebývá nikdy jednoduché. Jindra to dokázal. V Tuřanech nastoupil na páté šachovnici v týmu Slaného takový, jakého jsme jej po léta znali - v pohodě, usměvavý, vypadal spokojeně a hýřil dobrou náladou. Dařilo se mu i šachově: vyhrál všechny své partie a přispěl velkým dílem k 2. místu svého týmu. Potomek slavného šachového mistra Dr. Karla Treybala, umučeného za války v koncentračním táboře, ukazuje, že umí bojovat a že se nepoddá osudu. Jindro, jsem rád, že jsem Tě po dlouhé době viděl v tak prima formě a těším se brzy na viděnou na dalších šachových akcích. Drž se, chlape!