Kdysi dávno na počátku devadesátých let minulého století jsem poprvé zaregistroval majestátné vrcholky Jeseníků v alternativních textech nezávislých gotiků Priessnitz. Dostaly si mě svou ponurou krásou a očekávaním neočekávaného. Sice už jsem navštívil zdejší Sudety v rámci výletu do Zlatých Hor, těším se ale stále vždy a nejinak tomu bylo i letos, kdy na Mistrovství České republiky mládeže vyrazila naše nadějná výprava z Caissy. Cílová destinace zove jméno Kouty nad Desnou a leží na cestě ze Šumperka na Červenohorské sedlo. Obrovský, ale přesto útulný komplex Hotel Dlouhé Stráně byl po celý týden naším útočištěm. A kdože to teda jel? Míša bojovala o medaile v kategorii D12, Ondra s Radimem soutěžili v Národním openu o svou prestiž, podepřenou vskutku zajímavou sázkou a Míla, Jirka a já jsme zkoušeli potrápit favority ve FIDE openu. Tentokrát nebudou zápisky z deníčku, tak je docela možné, že na něco zapomenu, však už na to mám věk.

Takže, Jeseníky nás přivítaly suchými cestami a vcelku příjemnou teplotou něco málo nad nulou. V duchu jsem litoval lyžařů, co byli ubytováni mezi náma, že nevyužijou své nádobíčko. To jsme nemohli tušit, že úterní vichřice navane za noc půl metru sněhu a od té doby nonstop neustále sněžilo až do našeho odjezdu, kdy bylo metr a půl. Jo, příroda opět ukázala svou pravou tvář. I proto jsme poněkud zahanbeni, že naše plánované turistické pochody na Červenohorské sedlo, Praděd a Vřesovou Studánku měly odhodlání pouze v teple docela luxusních hotelových pokojů. Vylezeme ven a za chvíli taková Sibérie, že zůstalo jen u roztomilých koleček okolo hotelu podél Hlučivé Desné. Nutno podotknout, že našeho jediného opravdového pěšího turistu Mílu to sžíralo a tak nám prostě jednu krátkou procházku poodběhl a vyrazil sám na jakýsi vrchol v dáli, stejně se ale po cca 2 hodinách vrátil, nemaje ve výbavě sněžnice, bez kterých to dál opravdu nešlo.

Jediný opravdový sport, ve kterém jsme docela dobří, bylo posedávání a popíjení v hotelové vinárničce, kde i po dva večery zahrála slavná kupina Český Slavoj. Naše pravidelné seance u Rulandského šedého nebo Šeráku neměly chybu, navazování kontaktů s přáteli z jiných klubů celé republiky probíhalo vcelku spontánně. Dále nemohla chybět v našem programu pravidelná návštěva bowlingu, kde opět padl klubový rekord a sice 150 hodil kapitán Zrcátko (dozvíte se dále). Bylo to takhle v neděli ráno před 2.kolem, kdy jsem mistrovsky přepínal mezi programy, až na nejmenovém kanále běžel kultovní animovaný seriál Tučňáci, ve kterém posádka kosmické lodi ve složení Filuta, Machr, Kevin a kapitán Zrcátko řeší záhady širého vesmíru, tentokrát hledali uloupené zlaté vejce na planetě dvanácti rozhněvaných slepic. Tak nás to vtáhlo do svého děje, že jsme skoro přišli pozdě k partiím. Nejvíc sympatií si u nás získal vzhledem připitomělý, ale za každé situace pohotový a všemi milovaný kapitán Zrcátko, kterého jsem všem připomínal já (opravdu nevím, čím) - a zrodila se legenda. Tak to bychom měli, procházky, popíjení, bowling. Nesmím zapomenout na přítele uzeného lososa, který opět připlaval na naše talířky, olizovali jsme se až za ušima.

Nyní přejděme postupně k šachu. Jelikož Ondra s Radimem dostanou při nejbližším přepočtu už FIDE ELO, jejich klání v Národním openu mělo zvláštní chuť soupeření mezi sebou. Ondrův raketový nástup, kdy zasednul v průběhu turnaje dokonce i na první šachovnici byl zbržděn poté, co začal docházet ke kamarádům na vedlejší budovu pařit různé PC hry. Mám pocit, že šachy už pak neměly v jeho mysli prostor. Naproti tomu Radim začal dost vlažně a postupně se dotahoval na umístění, kam nejspíš patří. Jeden fakt ale nastal. Ikdyž na bucholze, ale přesto skončil Ondra v turnaji před Radimem, takže v rámci jejich vzájemné sázky půjde Radim jeden den do práce v Ondrově metalové mikině. Snad ho to nebude stát místo. Přeskočím hyperprostorovým skokem do FIDE openu, kde se nakonec borci z Caissy poskládali pěkně za sebou se shodným bodovým ziskem. Pro mě to ale byl slabší průměr, pro Jirku mírný nadprůměr a pro Mílu skutečný debakl. Nebudu hodnotit naše výkony, snaha tam byla, ne vždy ji však soupeři dokázali ocenit.

A to nejlepší nakonec. V kategorii D12 bojovala naše malá, vlastně už velká holčička Miška. Zisk 7,5 bodů z 9 partií mluví sám za sebe, ani jednou neokusila hořkost porážky. Podstatné ovšem taky je, že předvedená hra se nedá nazvat jinak než šachami z jiné dimenze. I takový pedant jako Míla oněměle žasnul nad vyzrálým a do všech puntíků dokonalým projevem. Můžu s klidným svědomím říci, že léta tréninku a hlavně pravidelné nastupování za družstva dospělých konečně přineslo kýžené ovoce.

Míša Hatašová je mistryní České republiky v kategorii D12!!!

Hurá, hurá, hurá.

Sepsal kapitán Zrcátko.