Zmařené příležitosti aneb těsná prohra s Rakovníkem zamrzela.
K utkání KP s Rakovníkem vyjelo naše áčko v papírově nejsilnější sestavě už v sobotu 12. listopadu, když jsme vyhověli žádosti soupeře o předehrání zápasu (tři rakovničtí hráči totiž od neděle hrají juniorské polofinále). Doprava tentokrát bez závad, nálada rovněž dobrá (snad jen s výjimkou kapitána, který toho v noci moc nenaspal kvůli žaludečním potížím), takže všechny předpoklady pro zajímavý boj byly splněny.
Samotný zápas se ovšem, bohužel, změnil v přehlídkou našich ztracených příležitostí. Tragické skóre 0-4 zaznamenaly první čtyři šachovnice, zatímco vzadu nelze nikomu vytknout ani to nejmenší. Tomáš černými postavil "ježka" tak, že neměl sebemenší problémy, ovšem jeho soupeř se nenechal vylákat k žádné nepředloženosti a silně zjednodušená pozice už na výhru hrát nešla. Prakticky na jednu branku hrál Aleš i Honza Framberk, kteří svou výhodu bílých figur realizovali bez většich problémů. A nakonec vybojoval celý bod i Radek, který ovšem problémům čelit musel a jednu chvíli jeho pozice moc důvěry nebudila.
Tím ovšem příjemná část tohohle referátu skončila. Asi nejhorší výkon jsem podal já proti Adamu Čápovi, jednomu z dotyčných juniorů. Bílými jsem postavil populární remizový "kulaťák", první aktivitu černého s prosazením postupu e5 jsem sice jakžtakž ustál, ale pak mi narostl hřebínek a rochnul jsem si nadlouho přímo pod nabízející se útok černého. Můj protiútok na královském křídle se ukázal být pouhou iluzí a zbytek partie jsem se už jen bránil. Dlouho sice jakžtakž úspěšně, ale čas neúprosně ubíhal a ve 40. tahu jsem s několika sekundami na hodinách partii zakončil hrubkou. Před svým mladým soupeřem ovšem musím smeknout, hrál to opravdu dobře.
Karlovu partii (klasická varianta hry dvou jezdců se soupeřovým oblíbeným ústupem jezdce na h3) jsem moc neviděl, připadalo mi že pilku tahal každý chvilku - ale poslední řez patřil Radkovi Wasserbauerovi, takže se zrodila naše první ztracená půlka (Karle, můžeš to okomentovat?). Luboš bojoval černými s Jardou Satoranským v jeho oblíbeném "útoku Grand Prix", podobnou partii jsem s Jardou hrál (a taky prohrál) vloni. Pozici jsem taky nesledoval, byla to zřejmě hodně dvojsečná divočina, prý stál Luboš nakonec dobře - ale taky se to nějak zvrtlo a byla z toho druhá ztracená půlka.
A nejhorší nakonec. Honza Štursa bílými na dámském křídle úplně přehrál Kubu Hamana (Pircovka přešla do jakési královské indické, ovšem bez černého bělopolného střelce, který mu zatraceně chyběl) a jeho volnému pěšci a už nestálo v cestě skoro nic. Místo vyhrávajícího manévru však přišla přehlédnutá figura, po jejímž sebrání soupeř nabídl remis (ano, taková to byla pozice!). Honza se mne přišel zeptat, co s tím - jenže v tu chvíli jsme prohrávali 1,5 - 3,5 a hrál ještě Aleš (už jasně na výhru) a Radek. Ten měl sice na prkně lepší jezdcovku, ale jasné výhry jsme se dopočítat nemohli. A tak se po mé vyhýbavé odpovědi (remiza mohla znamenat 4-4, ale i 3,5-4,5) Honza rozhodl hrát, ovšem jeho oběť - či spíše nedobrání - figury nebyla korektní, zajímavé léčce se černý snadno vyhnul a partie byl v háji. A s ní i celý zápas v poměru 3,5-4,5.
Kromě sebe nemohu nikomu nic vyčítat, byl to zajímavý boj s kvalitním a příjemným soupeřem, bohužel se špatným koncem. Doufám jenom, že jsme si porci smůly už vybrali a že další zápasy už budou jen a jen lepší.
Trochu v ponuré náladě se loučí kapitán Míla.