Úterý 17.11.2009

A nastal ten tolik očekávaný den odpočinku, den volna. Již s předstihem jsme si objednali předem pečlivě vybraný celodenní výlet. V nabídce bylo několik zajímavých možností , například výlet lanovkou na cca 50km vzdálenou horu (asi 2300mnm) nebo několik zájezdů do Antalye. Naše princezny tedy rozhodly, že se nám chce na výlet do Antalye spojený s delfíní šou, prohlídkou města, návštěvou  vodopádu a zakončený úžasnými nákupy suvenýrů. K naší tradiční sestavě Úholičky + Vlašim se ještě přidaly Teplice (p.Trapl a paní Rubešová se synem) a Plzeň (p.Jánský s Jitkou). Hned po nástupu do autobusu se nám představil velice sympatický mladý muž, průvodce mluvící několika jazyky, který na sebe prozradil, že rozumí česky, neboť studuje v Praze, ale mluvit, že mu přeci jen ještě tolik nejde. Cesta po nádherném pobřeží Středozemního moře ubíhala, díky poutavému průvodcovu vyprávění, velmi rychle. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí o historii i současnosti Turecka a mohli jsme se ptát na cokoliv. Nejčastější otázkou prý bývá, kolik že má běžný Turek žen.

Dnes již například víme, že Turecko má 72mil. obyvatel a více než milionovou armádu. Že největším městem je Istanbul se svými 14-ti miliony obyvatel! Víme už také, že 99% Turků jsou muslimové a že v současnosti už jsou podstatně civilizovanější, čehož důkazem je, že mají jednu manželku a že dle oděvu už se neurčuje, jaký kdo má majetek. Delfíni byli super. Máme dokonce i natočené video. Následovali ještě lachtani a kdo měl zájem, mohl si zaplatit a zaplavat s delfíny společně. Kdybychom to tušili a měli s sebou plavky a osušku… Takhle jsme alespoň mohli pokračovat směrem k centru mekky turistů Antalye. Po chutném obědě nás vysadili u pomníku národního hrdiny Kemala Atatürka a mohli jsme si prohlédnout staré město, minaret, mešitu nebo klasický bazar.

Bohužel, jak už to u takových zájezdů bývá, měli jsme na tuto miniprohlídku pouhou hodinu. Za tak krátkou dobu stihnete maximálně pár fotek, zajít do jednoho obchodu a koupit si na ulici zmrzlinu. Vtipné představení, které na nás vytáhl pouliční prodavač zmrzky, však stálo za to a holkám se rozhodně líbilo. Míše ani nevadilo, že má čokoládový ice cream na nose. Zato Maťa prohlásil, že si zmrzlinu koupí, až se ten blázen začne chovat normálně. Pak nás průvodce naložil do autobusu a byli jsme převezeni na okraj města ke krásnému 40m vysokému vodopádu. Podívaná to byla vskutku překrásná, jen nás trochu bolel pohled na poházené odpadky nejrůznějšího druhu, ale to jsou prostě Turci. Když jsme konečně ukojili své fotoreportérské vášně, průvodce usoudil, že už jsme dostatečně zralí na to, abychom v jeho domovině taky pustili nějaký ten „chlup“. Autobus nás tedy vysadil na okraji města u obrovského jednopodlažního domu plného nejrůznějších cetek a suvenýrů. Bylo nám řečeno, že si nás natolik váží, že veškeré ceny uvedené na zboží budeme platit o 50% levněji. Náš průvodce se při placení u pokladny za nás bil, jako lev! Smlouval, hádal se, dupal a měnil eura za dolary tak vášnivě, jako bychom byli jeho rodina. Jen nám trochu vrtalo hlavou, že na sebe s tím opáleným a zlatem ověšeným pokladním občas spiklenecky mrkli, a že těsně před odjezdem (to už jsme seděli v autobuse) se velmi přátelsky bavili u vchodu do toho nevšedního tureckého GUMU.

Cesta zpět nám odhalila nádherné scenérie západu slunce nad horami, které toto letovisko obklopují ze všech stran a pohled na osvětlené lodě pohupující se na mořské hladině naznačoval, že ten příjemný den pomalu končí. Průvodce Hasan nám ještě nabídl možnost absolvovat pravou tureckou noc, kdy za cenu 40USD strávíte večer v nedaleké vesnici a za zpěvu i tance domorodců budete pít a jíst co hrdlo ráčí. Nejsme si však vůbec jisti, že se mu někdo z účastníků vrcholné mládežnické akce přihlásil…

Středa 18.11.2009

Po volném dnu nastal opět běžný turnajový režim - po snídani rozbory a příprava, pak tradiční 2 hodinky s rodiči, vzhledem k počasí opět strávené příjemným koupáním v moři, a dále už jen oběd a ve 14.30 odchod na partii. Protože dnes hrály Nela s Jitkou vedle sebe, půjčili jsme trenéru Jasnému foťák, aby nám naše hráčky zvěčnil (samozřejmě včetně Míši).

Jelikož středeční program výpravy byl hodně všední, není o něm moc co psát. Proto můžeme využít prostoru a po čase se znovu zmínit o problémech se vstupem do hotelu Daima, kde bydlí naše děti.Předběžný příslib, že se podaří naše návštěvy zlegalizovat, je už asi v nenávratnu, a tak je to každodenní „buď anebo". Většinou záleží na tom, který uniformovaný vrátný má na bráně službu. Nejlepší jsou ti, kteří sedí uvnitř boudy, a dění kolem hotelu sledují z okénka - tam většinou problém nebývá, stačí pokud možno ležérně projít a nevzbudit pozornost. Horší je to s chlapíky, co postávají před bránou a namátkově kontrolují, zda máme identifikační hotelové náramky. Z toho důvodu je záhodno chodit za dětmi s dlouhým rukávem a pokud možno v davu, druhým pravidlem je nedívat se ochrance do očí.

Pokud tedy nemáte sebevědomí pana Juřka, který strážného zpravidla pozdraví a mávne na něj rukou - a do Daimy se zatím dostal vždy. To Maťa se řídí uvedenými pravidly, které sám formuloval, a na pravidelné ranní rozbory Neliných partií a přípravy s trenérem Jasným se až do středy propracoval taky pokaždé, tentokrát ale doplatil na hrubou chybu. Bohužel si až velmi pozdě všiml, že strážník stojí přímo na chodníku, a protože nešel v davu, ale sám, bylo jasné, že dojde na kontrolu. Výsledek byl samozřejmě jasný: „V hotelu Daima nebydlíte, dovnitř nesmíte!" Příprava na odpoledne tak proběhla bez Mati. Příště to chce sledovat i chodník a případně počkat, až půjde dovnitř nějaká skupinka, a pokusit se do ní promíchat. Bude to těžší, protože vrátný už si Maťu může pamatovat...

Odpolední 7. kolo přineslo našim dívkám 1,5 bodu (Nela 1, Míša ½), takže výsledkově jedno z nejúspěšnějších. Jen tak dál!

Čtvrtek 19.11.2009

Dopoledne klasika: snídaně, rozbory, přípravy, koupání, vstup do hotelu Daima tentokrát hladký. Odpolední program pro děti samozřejmě vyplnilo 8. kolo, ovšem dospělí pro dnešek vystoupili se stereotypu. Dostali jsme totiž chuť na pravou tureckou kávu a také jsme si chtěli prohlédnout městečko Kemer, a tak jsme sedli do taxíka a jeli, cenu Míla usmlouval celkem rozumnou (2 Eura na osobu). Na tomto místě bych nejspíš měl upřesnit, že mistrovství světa se nekoná přímo v Kemeru, ale v přibližně 5-10 km (odhady se různí) vzdálené Kirisi, což je v podstatě jen taková oblast u moře plná hotelů (nyní většinou zavřených) a obchůdků, „normálních" obyvatel tu asi příliš nebude. To Kemer je přece jen město a docela se nám tam líbilo: příjemné obchůdky a restaurace, hlavně pláž u moře s krásným výhledem na Antalyi a okolní hory.

U moře Radim předvedl své umění v házení žabek, nikdo z přítomných mu nemohl konkurovat - to jsou holt ti kluci od Vltavy. Poté jsme zavítali do jedné z restaurací s posezením na zahrádce, pan domácí nás tam víceméně vtáhnul a dobře udělal. Sedělo i klábosilo se dobře, kafíčko chutnalo, jen ho nebylo moc, nicméně za 2 Eura nasát místní atmosféru, to je dobrý nákup. V jednom z obchůdků s oděvy jsme poznali příjemného domorodce s výbornou češtinou. Pochlubil se nám, že studoval v Praze a později se pak oženil s Češkou, se kterou teď vychovávají děti. Také jsme pokecali o fotbale, byl to první Turek, který na nás při vzpomínce na nejpopulárnější kolektivní hru nevolal: „Czech? Baróóóš!", ale pochlubil se, že osobně zná obávaného obrovitého útočníka Vráťu Lokvence. Po setmění jsme se vydali místním autobusem „domů" fandit našim děvčatům. Nijak zvlášť to nepomohlo, Míša prohrála a Nela v partii plné zvratů remizovala, i když neprohra se silnou Gažíkovou má jistě svou hodnotu. Před spaním jsme se v hotelovém baru odreagovali u karet, už se nám to tady krátí...

Pátek 20.11.2009

Ráno stál na chodníku před Daimou ten nejostražitější strážník ze všech - šance, že tam Maťa pronikne, tak klesla na minimum. Naštěstí pomohla mistrovská šachová lest Standy Jasného, který strážce vchodu zaměstnal netradičními dotazy (jaká je teplota vody v moři, jaké procento lidí se koupe atd.), a tak se vlašimskému trenérovi podařilo proklouznout. Rozbor duelu Gažíková-Pýchová stál za to, byla to opravdu houpačka, počítačovými čísly se hodnocení Neliny pozice pohybovalo od -6 do +13 ... určitě hodně poučná partie. Že jsme se po šachových přípravách koupali v moři snad ani nemusím psát (přesto to udělám), dodám ještě, že dnes v Kemeru zavládla rekordní teplota 25°C. Od 15 hodin se hraje 9. kolo a my tradičně netrpělivě čekáme, jak to dopadne.

Tak čekání se tentokrát opravdu protáhlo, Nela vylepšila svůj den starý rekord v délce partie a remizovala po celých 5 hodinách hry! Téměř současně dohrála i klatovská Jitka Jánská (1), takže nejmladší holky si opravdu mákly, žádná velká únava na nich ale znát nebyla... Míše se partie bohužel nepovedla a prohrála po hrubé chybě. Už se nám to tady krátí, ještě víkend a domů...

Sobota 21. 11. 2009

Ráno seděl před Daimou strážník v budce, a tak si vlašimský trenér troufl projít dovnitř bez pomoci „zabavovače", a to byla asi chyba. „My friend!", ozvalo se od okénka, na což se Maťa rozhodl nereagovat a zmizel v útrobách hotelu - nějak si totiž nevzpomínal, že by se s vrátným kamarádil. Rozbor včerejší partie u trenéra Jasného ukázal, že Nela sice většinu boje bránila horší pozici, v závěru ale mohla i vyhrát. Při východu z hotelu Maťu odchytil strážník a potvrdil si svou domněnku, že tento pán hotelový náramek prostě nemá, a důrazně vysvětloval, že takto by to prostě nešlo. Ani nepřesvědčivé „něpanimáju" Maťovi nejspíš nepomohlo, teď už si ho prostě v Daimě budou pamatovat. Naštěstí už turnaj pomalu končí.

Teplota o víkendu vystoupala na luxusních 26°C a pláže se tím pádem docela zaplnily. V moři jsme samozřejmě nechyběli ani my, vždyť ho doma nemáme.

Odpolední partie přinesly radost z výhry pro Míšu a smutek z prohry pro Nelu. Pak už to chtělo jen poslat děti co nejdřív spát, protože závěrečné kolo se bude hrát od deseti hodin a předtím se ještě musí stihnout rychlé přípravy. Dospělí v hotelu pro doprovod sehráli poslední souboj v karetní hře Sabotér.

Neděle 22. 11. 2009

Hlavním ranním úkolem české výpravy bylo dostat pana Juřka do hotelu Daima za svými svěřenci (Havlíková, Jánská, Hatašová). Normálně chodí oni (nebo spíš ony) za ním, do našeho hotelu je vstup volný, ale tentokrát by se to kvůli dopolednímu začátku kola nestihlo. A tak si pánové Berezjuk s Jasným připravili pro strážníky (ano, opravdu tam v neděli stáli dva) velkolepé představení. Podařilo se jim přesvědčit Turky, že se s nimi chtějí den před odjezdem vyfotit, tím samozřejmě snížili jejich pozornost a IM Juřek suverénně prošel. Petr Jánský vše pobaveně sledoval z balkónu a je jen škoda, že to nenatočil. Maťa měl jít původně s panem Juřkem, ale pak nechtěl riskovat, že se kvůli němu nedostane dovnitř jeden z hlavních trenérů, a tak to zkusil samostatně o něco později. To už ale byla bohužel taškařice u konce a dvojice strážníků mu nedala šanci. Prý jedině za 15 Euro... No nic, celkové skóre 9:2 určitě není špatné.

V posledním kole se Nela dočkala rychlé výhry a uzavřela svůj konečný zisk na 6,5/11. Míša v dlouhé partii prohrála a skončila na 4 bodech.

Po obědě se šla naše mládež naposledy vykoupat do moře, tentokrát poblíž hotelu Daima společně s téměř kompletní českou výpravou. Do moře už vlezli i ti, kteří se v průběhu turnaje obávali nachlazení. Jedna výprava prý dokonce přišla nabalená v dlouhých kalhotách a větrovkách - a tak jak přišli, tak do vody vlezli - všichni kompletně oblečení! Zřejmě vzpomínka na film „Jak utopit doktora Mráčka aneb konec vodníků v Čechách" položila Radimovi na jazyk otázku, zda pak vylezli suší. Prý ne. Během mistrovství bylo možné vidět víc podobných kuriozit, například Maťa jednou ráno potkal seriózně vypadajícího čtyřicátníka, který po chodníku kráčel svižným krokem (nejspíš někam chvátal), hlavně ale šel pozpátku! Zajímavá je také historka, jak náruživý rybář Tomáš Pavelek, který si do Turecka přivezl vlastní prut, vyrazil na ryby a chytil želvu. Prostě žádná nuda!

Během nedělního odpoledne a večera došlo i na závěrečné nákupy, děti se šly také podívat na slavnostní vyhlášení. No, a pak už jen balení a příprava na odjezd ve čtyři hodiny ráno.

Pondělí 23. 11. 2009

Cesta na trase Kemer (Kiris) - Antalya - Istanbul - Praha proběhla poměrně hladce, snad jen více než dvouhodinová fronta na odbavení zavazadel v Antalyi se zdála být chvilkami nesnesitelná. Ale přežili jsme to a od 14-ti hodin už nás zase máte v České republice. Akce se určitě vydařila a budeme na ni rádi vzpomínat!