V devátém kole krajského přeboru sehrálo áčko Caissy trochu nešťastný zápas s Jawou Brodce, i když ani jiný výsledek tohoto zápasu by naše postavení v tabulce příliš neovlivnil. Po poněkud složitějším dojezdu jednoho z našich aut do místa klání se začalo hrát asi o čtvrt hodiny později a brzy bylo jasné, že soupeři by proti rychlé remízce asi mnoho nenamítali. Nejen můj názor ale je, že když už se někam dotrmácíme, chceme si taky plnohodnotně zahrát - a tak jsme nabídky na několika šachovnicích celkem spontánně odmítli. A jak se brzy ukázalo, právem.
Asi po hodině hry jsme totiž nikde nebyli ohroženi, a v některých partiích se začaly objevovat náznaky výhodičky. Především se mi líbila pozice Honzy Framberka, který bílými proti Pircovce vystavěl cosi dost podobného Sämischově útoku v královské indické a získal tlak na otevřeném sloupci g. Jako vždy plná života byla i Jindrova partie s velezkušeným Janem Skácelem, malou poziční výhodu si začal proti krotce hrajícímu soupeři budovat i Radek. Já jsem odmítl remis dokonce dvakrát, koukal jsem do mně dost důvěrně známé pozice dlouhé minuty, ale zase jsem nic konkrétního nevymyslel a kolega senior Vávra mne celkem v pohodě odremizoval. Malou výhodu snad chvíli měl i Marek, ale i tam zanedlouho partie začala směřovat k dělbě bodu. Tomášův výměnný dámský gambit probíhal s oboustrannými šancemi, a tak snad jen Luďkova a Petrova partie vyžadovaly trochu víc pozornosti - ale ani tam to nevypadalo na nějaké vážnější obtíže. Petr Buriánek se ale bohužel nezbavil své - podle mne docela zbytečné - nervozity, dostal se pod určitý tlak a nakonec v koncovce dam a jezdců překročil čas, když nevyužil celkem viditelných remizových šancí. Prohrávali jsme ale jen chvíli, protože svým typickým aktivním stylem svého soupeře přehrál Jindra. Mezitím jsem svou partii remizoval já a Honza, jehož soupeř se zkušeně ubránil, a remízu už bylo vidět i v partii Markově. Tomáš, jehož partie mezitím značně „zdivočela", dal taky přednost věčnému šachu, a najednou zůstali poslední dva bojovníci. Zatímco Luděk držel černými totálně zablokovanou pozici, ve které soupeř v podstatě nemohl nic podnikat, Radek opět potvrdil svou pověst našeho nejlepšího hráče a ve čtyřvěžové koncovce nejprve pár věží vyměnil a pak naprosto metodicky zvětšoval svou výhodu až do sladkého konce. Bohužel text partie nemám k dispozici, ale koncovka by určitě stála za přehrání - Radku, nepředvedeš nám ji? Takže jsme o bod vedli a Luďkovi stačilo stát a čekat, kdy to soupeře přestane bavit. Jenže únava - a dlužno říci, i soupeřova vytrvalost - vykonala své. Luděk nejdřív umožnil soupeři otevřít sloupce na dámském křídle, ale včas si vzniklý problém uvědomil a přesnými tahy soupeřův pokus zneškodnil. Navíc, partie se přitom zjednodušila a vznikla koncovka Luďkových dvou střelců proti střelci a jezdci. V úplně remízové pozici, kdy jsme už všichni netrpělivě podupávali a čekali jen na podpis partiářů, se ale náš hráč přehmátl a neuvědomil si, že jeden z jeho střelců je napaden. Následovala banální taktika a další odpor, včetně patové léčky, byl marný. Takže 4:4 a jeli jsme domů .
Chtěl bych jenom říci asi toto: Luďku, prstovou chybu udělal aspoň jednou snad každý hráč, včetně těch nejlepších. Mně se jedna obzvlášť pěkná povedla v partii s Pekárkem v mezinárodním turnaji Bohemians 1986. Po úvodních tazích mé tehdy už oblíbené ne moc korektní holandské 1.d4 f5 2.Sg5 d5 3.e3 Jf6?! [šlo hrát líp, například 3...c6 4.Jc3 Db6] 4.Sxf6 exf6 5.c4 [bílý už má malou výhodu] Sb4+ 6.Jc3 c6 7.Db3 jsem chtěl zahrát  7...Sxc3+ 8.bxc3, ale sáhnul jsem na Pc4. Tak jsem tedy zahrál 7... dxc4??, podepsal partiář, a když se Aleš Pekárek vrátil z procházky, tak jen zíral. Příčinou je zřejmě, jak píše třeba pan Veselý ve své knížce o šachové psychologii, špatné soustředění. Ve Tvém případě skoro jistě z únavy, v tom mém to byla asi rozklepaná ruka z toho, že pan Vanka hraje poprvé v životě docela silný mezinárodní turnaj.

Takže nic se neděje, hraje se dál - jen jsme zase už skoro o sezónu starší (:-) )

Míla