Rok se s rokem sešel a zase jsme vyrazili do Vysokých Tater na již 59. ročník tradičního turnaje - kdysi Tatranského poháru, nyní OPEN Tatry.  Loňská úspěšná sestava byla sice letos ochuzena o Petra Buriánka, ale jeho neúčast bohatě vynahradila nová posila Causy, nadějný Mikuláš Framberk (nar. 27. 3. 2013), který své letošní zkušenosti jistě dobře zúročí v příštích ročnících.
Vyrazili jsme tentokrát už v pátek 27. září večer, dámy (Maruška s miminkem a Monika) vlakem a Honza se mnou autem. Ubytování bylo tentokrát zajištěno předem a v sobotu ráno jsme už měli jednu ubytovací jednotku připravenu k nastěhování. Takže jsme se mohli s Honzou i trochu prospat a Mikuláš s maminkou a tetou Mončou vyrazili na první procházku pod krásnými slovenskými velehorami.

Nedělní ráno nás přivítalo jasnou oblohou a obvyklou bohatou snídaní, po které jsme vyrazili autem na Štrbské pleso. Jezero s postupně zelenající vodou jsme pomalu obešli, Maruška si úspěšně vyzkoušela místní lanový park a dopoledne jsme zakončili v příjemné restauraci Plesnivec.

Po návratu do Tatranských Zrubov jsme se s Honzou zařadili do fronty u prezentace, pozdravili se s několika desítkami nejrůznějších známých, doplatili pár eur, vyfasovali poukázky na kafe a po vydatné večeři se šli podívat na los prvního kola.
Specialitou tatranského turnaje je nasazování takzvaným akcelerovaným švýcarským systémem. Hráči jsou podle ratingu rozděleni do třech skupin, pro potřeby nasazování jsou pak první skupině přiděleny dva fiktivní body, druhé skupině jeden bod a třetí skupině nic. V průběhu prvních čtyřech kol se tak většinou utkávají hráči z téže výkonnostní skupiny. Pro 5. a 6. kolo dostává první skupina jeden a druhá skupina půl fiktivního bodu, po 6. kole se pak fiktivní body zruší úplně. Systém je to pro našince zajímavý, člověk si zahraje se silnými hráči, ale při postupném narovnávání podmínek si los někdy velice zažertuje a do boje o první místa může dost podstatně zasáhnout. Náš přítel Tomáš Vojta by o tom ostatně mohl vyprávět, i když letos si snad stěžovat nemohl.
V prvním kole mi systém přidělil IM Báňase (2292), se kterým jsem hrál i předloni. I tentokrát se mi partie docela povedla, v útoku GP hrál černý trochu pasivně a po přehlédnutí jednoduchého obratu jsem celkem bez obtíží vyhrál. Honza bohužel bílými s „hratelným" soupeřem prohrál, dlužno ale říci, že pan Mosný (1916) Philidorovu obranu sehrál opravdu dobře. Ostatně, bude o něm ještě řeč.

V pondělí bylo opět krásně a tak jsme se s Honzou (na jeho přání) a Monikou pokusili o přechod vysokohorského sedla Bystrá lávka (2300 m). Nad vodopádem v Mlynické dolině Monika usoudila, že toho šplhání bylo už docela dost (a měla pravdu, jak se později ukázalo), nechala nás svému osudu a věnovala se raději fotografování okolní překrásné přírody. My jsme pokračovali dál, já jsem si turu pamatoval jako nepříliš těžkou, ovšem zapomněl jsem, že jsem ji absolvoval asi před 40 roky...
Nakonec jsme sedlo zdolali a zpáteční cestu Furkotskou dolinou jsme si hodlali zkrátit lanovkou od chaty pod Soliskem. Ještě pod sedlem nás skupinka několika Slováků jednak pohostila docela dobrou „repovicou", jednak nás ujistila, že lanovka jezdí do 16 hodin. Takže jsme zpátky šli v pohodě a s dobrým pocitem, že jsme ne úplně nejlehčí vycházku zvládli. K lanovce jsme dorazili zcela sami asi v 15:42, Honza šel do chaty pro jízdenky a já jsem si na tabuli přečetl, že se poslední jízda koná v 15:45. Protože Honza nebyl vidět, rozběhl jsem se (tedy spíš rozpajdal) k lanovkáři, abych mu o nás dal vědět. Vidina dalšího asi hodinového pochodu pro mne byla přímo děsivá. Všechno ale dobře dopadlo, v nastalém zmatku jsme dokonce zaplatili jen jed nu jízdenku, svezli se šťastně dolů nasedli do oktávie a uháněli na večeři.

Ke druhému kolu jsem dostal nečekaně opět bílé proti IM Jasnému (2310). V trochu netypické variantě známého „kulaťáku" jsem strávil spoustu času počítáním neodhadnutelné zápletky, nakonec jsem se do ní jít neodvážil a nechal se postupně přehrát až do velmi podezřelé koncovky. Ve připrohrané věžovce jsem ale našel protišanci a dostal se až do teoretické remízové pozice, kterou už léta učím své svěřence. Jenže v tu dobu jsem už sotva na oči viděl, správný tah jsem nezahrál a partii nakonec po dlouhém boji prohrál. Musím říci, škoda - ale zákonitá. Honza „povinně" zvítězil s paní Motúzovou (1799).
V úterý se počasí trochu zhoršilo, začal foukat docela silný vítr a předpověď na další dny věštila nepříjemné ochlazení. Dvojkolo bylo - jako vždy - zkouškou odolnosti, ve které jsme neobstáli zrovna nejlíp. V dopoledním kole sice Honza porazil pana Fuchse (1909), mne ale čistě přehrál maďarský patnáctiletý talent FM Bence (2351), který nakonec skončil na pátém místě. Odpoledne Honza dostal opět silnějšího soupeře p. Dobrotku (2222) a prohrál, já jsem (po oboustranných chybách) postavil celkem zajímavého „ježka" s p. Rákayem (1998), ale v dobré pozici jsem neodolal remízové nabídce, místo abych se pustil do nepříliš složité zápletky s vítězným koncem.

Ve středu ráno bylo sice úplně jasno, ale šedivák dole na trávě ukázal, že meteorologové nelhali. Takže poprvé v Tatrách teplé prádlo, a hajdy lanovkou na Skalnaté pleso a po magistrále na Svišťovku. Dvojčlenné vrcholové družstvo (já s Monikou) bylo nadšeno pěkným výhledem na Belanské Tatry, na zpáteční cestě nám ještě ochotně zapózoval kamzík - no prostě spokojenost. Honza se tentokrát věnoval své rodince, scházíme se až na večeři a úderem šesté zas do práce.
Honza opět zdolal slabšího soupeře (1754) a dostal se na 3/5, což věštilo zajímavé příští kolo. Mně los přidělil vlašimského kamaráda a tradičního tatranského společníka Dana Houdka (1859), partii jsem sice vyhrál, ale po opět po oboustranných chybách.
Další studený den si už potřebujeme všichni trochu oddechnout a tak jsem navrhl autovýlet na Dunajec. Na splavení řeky nebylo dost času (a zima byla poměrně ukrutná), takže jen procházka po Červeném Klášteře, dobré slovenské papání a zase domů.
Partii se sympatickým  FM Ramíkem (2250) sehrál Honza černými výborně, stál líp, ale jediná nepřesnost soupeři stačila k vyrovnání a k remíze. Moje partie s Jánem Šturcem (1981) byla asi mým nejhorším výkonem v tomto turnaji, nakonec toho ale i soupeř měl dost a dal partii za remis.

Na pátek se - přesně podle předpovědi - nádherně vyčasilo, a teploměr rázem ukazoval asi o 15 stupňů víc.  My jsme podnikli další „rodinný" výlet, podle místního letáku na trasu sjízdnou i s kočárkem. Takže lanovkou na Hrebienok a pak směrem k Rainerově útulně. Bylo krásně, dámy se na závěr svezly dolů na koloběžce, resp. tříkolce, a my s Honzou a Mikulášem v kočárku jsme pádili dolů pěšky. Jindy naprosto pohodový Mikuláš se ale od začátku sestupu rozběsnil a umínil si, že nám tu cestu trochu osladí. Jeho fňukání prokládané řevem ukončil až okamžik, kdy jsme si silniční oblouk zkrátili kamenitou turistickou cestou. Drncání vozidla klučíka přímo nadchlo a až dolů byl klid...
Honza opět dostal soupeře, jak se patří, totiž IM Kernažitského (2268). A opět hrál moc dobře a po přehlédnutí dokonce sebral soupeři zdravého pěšce. Lepší pozici ale bohužel nevhodně zjednodušil a obtížnou věžovku nakonec prohrál. Já jsem porazil p. Munka (1892) a začal si říkat, že když zítra vyhraju,...

V sobotu se počasí snad ještě zlepšilo, takže jsme s Honzou vyrazili na druhý delší výlet. Na Hrebienku bylo tak krásně, že Honza místo původně plánované  Zbojnické chaty navrhl usilovný pochod směrem na Slavkovský štít. Protože bylo celkem jasné, že na vrchol nedojdeme, stanovili jsme bod návratu na 12:30, a začali ťapat. Cesta je opravdu trochu únavná, jde se neustále do kopce, ale občasné výhledy na Prostredný hrot a hřeben Lomnického štítu patří k těm nejhezčím v celých Tatrách. Těsně pod Slavkovským hrbem (2282 m) jsme usoudili, že už toho bylo dost, uložili se asi k půlhodinovému odpočinku a skrovně
poobědvali. Nazpátek to už bylo z kopce dolů, dědovy nožičky docela protestovaly, nicméně došly.
Večer Honza opět hladce vyřídil p. Minarčáka (1704), ale já jsem předvedl úděsnou hrubku a prohrál s Honzovým soupeřem z prvního kola p. Mosným, kterému jsme tak věnovali oba caissácké body. Přece jen asi únava vykonala své.

Zbýval závěr. Sobotní večer resp. časné nedělní ráno) jsme věnovali likvidaci přivezených zásob nejrůznějších nápojů a po krátkém klidu na lůžku vyrazili do závěrečného dne. Pořadatelé nám vyšli vstříc a Mikulášův pokoj jsme mohli předat až odpoledne, takže jsme tam ráno snesli  všechna zavazadla a šli hrát. Já s tím, že partii klidně dám i za remis, Honza měl ovšem soupeře 2209 a bylo nasnadě, že bude muset bojovat. Můj soupeř p. Maleček (1977) měl ovšem neobyčejné pochopení a několika hrubkami mi umožnil ještě dopoledne doprovodit dámskou část výpravy i s Mikulášem na električku.
Honza navzdory statečnému odporu nakonec prohrál, hned po skončení partie jsme po okraj naložili Honzovu oktávii a vyrazili na zpáteční cestu. Tradiční pozdní oběd v našem oblíbeném motorestu U Siedmich hriechov opět nezklamal, trochu příliš opečené vepřové koleno mi bohatě vynahradil výtečný místní ležák, servírovaný v rámci jakési akce zadarmo. Zbytek cesty „zpestřilo" jen skoro třičtvrtěhodinové dálniční postávání v koloně poblíž Vyškova, domů jsme proto dorazili až okolo 23. hodiny. Trochu unaveni, ale - jako vždy z Tater - nadmíru spokojeni.