V posledním domácím zápase této sezóny čekal naše áčko nepříjemný soupeř - Sokol Mladá Boleslav, toho času bojující s kralupáky o druhé postupové místo (prvenství říčanského áčka je už jisté). Na většině šachovnic byl rating našich soupeřů znatelně vyšší a navíc bylo jasné, že nás protivník ani sebeméně nepodcení.
No a tentokrát se ani začátek zápasu moc nepovedl. Jindrovo 1.c4 g5!? nás přihlížející z míry samozřejmě vyvést nemohlo, ovšem po následujícím 2.e4 c5?! 3.Jc3 Sg7 4.d3 Sxc3?! jsem, přiznám se, poněkud znejistěl. A Vojta Drábek, náš dobrý známý, Jindru klidně, metodicky a docela rychle zaříznul.
Jako druhý, v 15. tahu a na návrh soupeře, černými remizoval Milan. S remízou jsem jako kapitán souhlasil, protože sám jsem v tu chvíli už stál docela zajímavě a ostatní partie byly celkem nejasné. Mým soupeřem byl Martin Jaček, s jehož otcem (Markovým soupeřem na 8. desce) jsem před 52 lety sehrál efektní a bohužel úplně nekorektní partii v dorosteneckém vánočním turnaji, plném pozdějších velkých jmen našeho šachu. S Jačkem juniorem jsem zahájení - ve snaze o solidnost - sehrál tuze zakřiknutě a měl jsem stát hodně mizerně, kdyby ovšem soupeř nepřehlédl docela originální taktiku, a kdyby se i nadále nepokoušel za každou cenu vyhrát. Takto se ale stalo, že pohrdnul celkem snadným vyrovnáním a nakonec se stal obětí dalšího, tentokrát ovšem hodně otřepaného taktického obratu. Stav 1,5-1,5 už byl o hodně veselejší a já jsem mohl v klidu sledovat dění na zbývajících šachovnicích.
Tam jsme ale postupně začali ztrácet půdu pod nohama. A je třeba říci, že skoro všude, s postupujícím časem se začínala prosazovat přece jen trochu větší hráčská síla našich soupeřů. Radek sice v italské svého soupeře trochu přehrál, ale přehlédl pěšce a musel po další chybě bojovat v připrohrané dámské koncovce. Půlku ale nakonec s pomocí soupeře skutečně vybojoval.
Vyrovnaný boj v Paulsenově sicilce dlouho sváděl Honza, ale v pozici s těžkými figurami rovněž dost nepochopitelně odevzdal pěšce a začal bojovat o remízu ve čtyřvěžové koncovce s nasazenou "harmonikou" na druhé řadě. Pěšce jako na potvoru ztratil i Luboš, který ovšem zkušeně přešel do pro soupeře velmi obtížné věžovky s volným věžovým pěšcem. Celkem dobře ze zahájení vyšel jak Martin, tak i Marek, ale i zde se naši hráči postupně ocitli v sevření svých zkušených soupeřů. Zatímco i Marek - do třetice - taky ztratil pindíka, Martin se postupně dostal pod drtivý poziční tlak a v tu chvíli zápas už nevypadal vůbec dobře. Ani naše proslulá bojovnost tentokrát nestačila, a "zabijácké komando" získalo jen jednu půlku, za kterou vděčí Lubošově kvalitní hře v obtížných koncovkách. Martinova stísněná pozice s jasným plánem bílého se bránit nedala, Honza nakonec podlehl v učebnicové věžovce s vertikálně odříznutým králem, a jen u Marka jsme měli dojem, že těžká jezdcová koncovka se snad remizovat dala. Ale ani to se nepovedlo a do úholičské hospody jsme se odpotáceli v poněkud ponuré náladě. A ani analýza při dobrém Mušketýrovi neukázala nic jiného, než že jsme dostali na budku.
Ovšem při pořizování partií pro bulletin jsem zíral. První překvapení nastalo v partie Martinově, který se mne po svém 41. tahu přišel zeptat, jestli může partii remizovat opakováním pozice. Vzhledem k tomu, jak partie stála, by byla případná remíza v tu chvíli spíš darem z nebes, ovšem soupeř pozici už nezopakoval a celkem s jistotou vyhrál. Jenže při pořizování tahů najednou Fritz ohlásil, že pozice byla potřetí zopakována právě v onom 41. tahu! Opakování pozice ovšem nebylo triviální a soupeři si toho v časové tísni všimnout nemohli. Větším šokem ovšem bylo přehrávání Honzovy čtyřvěžovky, ve které jsem pátral po nějakých remízových možnostech. Asi po desetitahovém boji se Honza dostal k šachování, a v 48. tahu na mne najednou Fritz zasvítil červeným světélkem, značícím něčí hrubou chybu. Vrátil jsem tedy tah zpátky a s údivem jsem zjistil, že oba borci, zjevně na pokraji sil, přehlédli jednotahový mat, který mohl dát - Honza... A nakonec, Markova jezdcovka opravdu remízová byla, ale bylo to zatraceně těžké.
Takže nějaké poučení? Snad takové, že i v na pohled jednoznačném zápase skoro vždycky nějaké šance jsou, jen si jich všimnout. Tímhle vším ovšem nijak nezpochybňuji fakt, že soupeř si vítězství zasloužil. Radek vyklouzl jen taktak, a partii jsem klidně mohl prohrát i já, kdyby mne soupeř po mizerně sehraném zahájení pravděpodobně trochu nepodcenil.
Poslední kolo hrajeme v Říčanech s jejich béčkem, naše vítězství by znamenalo postup na 7. místo, tedy docela slušný výsledek. Sestup už nám hrozí jen zcela teoreticky a tak se můžeme jen těšit na závěr soutěže, na kterou někteří z nás budou vzpomínat s potěšením, a jiní spíš s děsem v očích. Ukázky ze zápasu až příště, už se mi chce spát…